Před více než dvěma roky stála Česká republika v čele návrhu pro zpřísnění sankcí vůči Lukašenkovu Bělorusku. Naproti tomu včera Evropská unie zrušila zákaz vycestování do svých 27 členských zemí pro běloruské pohlaváře včetně prezidenta Lukašenka. Má se jednat o odměnu za propuštění politických vězňů a za postoj ke Gruzínské krizi. Slovy eurokomisařky pro zahraniční vztahy Benity Ferrerové-Waldnerové: „Měli bychom podpořit Bělorusy, aby dělali víc, neboť už udělali něco, po čem jsme jednoznačně volali.“

Může tohle Evropská unie myslet vážně? Vždyť se Lukašenko nezměnil! Je to pořád stejný diktátor a je bláhové myslet si opak. Copak si Bělorusové zaslouží nějakou částečnou svobodu? Ne, mají právo na svobodu v plné míře. A ta musí jít ruku v ruce s tržním hospodářstvím. Před dvěma roky premiér Švédska (tehdy předsedající země Evropské unie) Göran Persson správně tvrdil: „Je to poslední diktatura v Evropě. Musíme zaujmout pevný postoj.“

Co se za poslední dva roky tolik změnilo? Teror a tvrdá represe vůči opozici nadále trvá. Před čtrnácti dny v Bělorusku proběhly parlamentní volby, které OBSE opět prohlásila za nedemokratické. Zahraniční komisaři nebyli připuštěni ke sčítání hlasů a do parlamentu nebyl „překvapivě“ zvolen ani jeden kandidát opozice. Starostové a představitelé samosprávy stále nejsou voleni občany, ale jmenováni státní mocí. Kladné body jsou Lukašenkovi přičítány za to, že neuznal samostatnost Abcházie a Jižní Osetie. Není to málo?

Nepochybuji o tom, že včerejší hloupý krok je dnes v běloruských státem kontrolovaných médiích hodnocen a prezentován jako obrovský úspěch Lukašenkovy diplomacie. Jsem přesvědčen o tom, že dokud bude Lukašenko běloruským prezidentem, je naprosto nezbytné striktně dodržovat tvrdé politické sankce, tedy sankce proti režimu, nikoliv proti běloruským občanům. Jedině po Luakšenkově pádu budou lidé v Bělorusku opravdu svobodní. Pochopí to i Evropská unie a probere se z kocoviny nebo bude i nadále předstírat silnou sklerosu?